Jitka Vičarová, pro mnohé známá ještě pod svým dívčím jménem Roubalová, je vedoucí informační skupinky na CSM Olomouc.

Jitka v současné době pracuje v Terezíně u Litoměřic jako vedoucí sociální služby pro lidi s mentálním znevýhodněním. Než zakotvila v Terezíně, pracovala v olomouckém Centru pro mládež. „Dělala jsem vedoucího animátorských kurzů. Měla jsem na starosti přípravu celého toho dvouletého běhu, i veškerou administrativní část. A potom jsem jezdila na všecky ty víkendy.“ Před deseti lety sama absolvovala animátorský kurz jako běžný účastník. „Když jsem na ten kurz tehdy jezdila, tak ve mně zůstala taková touha, že bych hrozně rády ty kurzy jednou vedla. A pracovala na centru mládeže. A když se mi to o pár let později podařilo, tak to bylo úplně úžasný. Byla jsem tam asi dva a půl roku a byl to požehnaný čas.“

K práci v centru mládeže přišla podle vlastních slov „jak slepý k houslím“. „Končila jsem v té době vysokou a jedna moje známá tehdy na centru pro mládež pracovala a chtěla končit. A někde jsme se potkaly a ona tak v legraci nadhodila, jestli nechci jít na centrum místo ní. A já říkám: ‚No neříkej dvakrát.‘ Tohle ve mně bylo tak nějak zakořeněný, že bych to chtěla dělat. A jsem za to moc ráda. Byla to taková životní etapa, kdy jsem vlastně neměla jasný plán a nechala jsem to na Bohu, kam si mě zavede.“

Práce na centru pro mládež byla hodně různorodá. Jitka s nadšením vypráví: „Přišlo mi skvělé, jak hezký vztah měli mladí s pracovníky centra. Přišli klidně jen tak na kus řeči, posdílet, co prožívají, nebo se třeba poradit, co by se dalo zlepšit.“

Kromě animátorských kurzů tehdy Jitka řešila i přípravu mezinárodních, celostátních i diecézních setkání mládeže. „Na setkáních, zvlášť na těch mezinárodních, je prostě úžasný to, jak tam přijede x tisíc nebo i milionů lidí a v určitou chvíli je úplně jasné, že kdyby tam nebyl ten Boží zásah, tak to nemůže fungovat. A mám zkušenost, že kdybychom nenechali prostor Bohu, tak to prostě nikdy nedopadne.“

Na letošním setkání má Jitka na starosti informace. „Budeme mít informační stánek, kde bude během celého setkání služba, a když si účastníci něco potřebují ověřit nebo třeba něčemu nerozuměli nebo jsou ztracení v čase a prostoru a úplně dezorientovaní, tak vždycky můžou dorazit na informace. A nejsme tam jen pro účastníky setkání, ale taky pro veřejnost, pro ty, co se přijdou podívat, co to tam vůbec je za setkání, o co tam jde,“ upřesňuje.

S informační skupinkou má Jitka zkušenosti už ze setkání ve Žďáru, kde taktéž působila jako její vedoucí. „Co mě na těch informacích během setkání bavilo, bylo to, že jsme si vytvořili hrozně hezké zázemí v týmu a zároveň velice hezký vztah se spoustou účastníků. Snažili jsme se, aby v infostánku nebyly jen letáky a informace, ale aby tam byla vždycky dobrá nálada, přijímající prostředí. Stávalo se, že za námi chodili lidi jen tak pro úsměv, říci ahoj, jak se máš. A od toho se odvíjelo i to, že nám občas přinesli něco dobrého, aniž bychom to čekali, přišli nás rozesmát, zazpívat nám, překvapit nás. To bylo vlastně to, co dělalo úsměv nám, abychom ho mohli předávat ostatním účastníkům. Bavilo mě, že jsme pomáhali, aby se tam účastníci cítili dobře.“

Heslo letošního setkání „Nebojte se!“ je podle Jitky skvěle zvolené. „Já jsem z něj hrozně nadšená, protože je to něco, co každý řeší. Je to heslo, které se dá použít každý den. Přijde mi  skvělé, protože se strachy se setkáváme stále a potřebujeme takovéhle povzbuzení – nebojte se žít s Bohem, nebojte se být opravdoví, nebojte se věřit sobě, věřit Bohu. Je opravdu důležité, abychom si to připomínali a uvědomovali každý den,“ zdůrazňuje.

Její cesta k víře nebyla vždycky jednoduchá. „Já jsem z rodiny, která není praktikující, nebyla jsem v tom  vychovávaná od malička. Když mi bylo asi deset, tak mě na popud mojí babičky rodiče přihlásili na přípravu na první svaté přijímání. A tak jsem poprvé začala chodit do náboženství. Pak jsem se dostala do spolča a ke křesťanským táborům. Moje víra se rozvíjela v tom vyšším věku, kdy jsem doháněla všechno to, co jsem zameškala jako dítě. Ale nakonec jsem nějak zakotvila ve víře a je to součást mého života. Dává mi jistotu, že ten život smysl má. Vím, kam směřovat, proč žiju, jak žiju. To všechno se odvíjí od víry, kterou mám.“

Na závěr by chtěla vedoucí informací předat vzkaz pro všechny účastníky letošního setkání: „Chtěla bych pozvat všechny, kteří tohle budou číst, aby se nebáli. Aby přijeli na setkání a zastavili se na kus řeči na informacích, rádi je uvidíme.“