K umění má blízký vztah od dětství. Spíše než cestu výtvarnou ale prošlapává hudební a divadelní svět. Seznamte se s Terez Mackovou a její premiérou v tvořivých dílnách.

Na začátku února nastoupila jako vedoucí na Diecézní centrum pro mládež v Hradci Králové. Přibližně po týdnu v nové práci jela na zasedání Sekce pro mládeže. „Sotva jsem stíhala sledovat, co se děje, kdo je kdo. A nakonec jsem odjížděla jako vedoucí tvořivých dílen,“ směje se.

 

Jako malá se dostala k divadlu a chodila hrát do hudebky na klavír. „Vždycky jsem tíhla spíš k uměleckému světu než třeba k chemii nebo fyzice. Divadlu se věnovala mamka, muzice zase taťka, tak jsem to po rodičích podědila stejně jako sourozenci. Moji výtvarnou kariéru ale překazila první třída, kdy jsem dostala trojku za sněhuláka,“ prozrazuje. Přesto ale vede dvanáctičlenný tým šikovných umělců. „Tvoření špiní ruce, ale čistí hlavu. Momentálně dáváme dohromady seznam věcí, co je potřeba sehnat, objednat a starám se o to, aby celému týmu bylo dobře.“ Konkrétně se můžete těšit například na plátěné tašky, které se budou zdobit motivy setkání, nebude chybět ani práce na deskové hře nebo vějíř, který v srpnovém čase jistě potěší. V plánu je také práce se dřevem. Terez se se svými svěřenci budou na účastníky během týdne těšit dvakrát. „Třetí dílna bude v rámci sobotní poutě rodin, tvoření přizpůsobíme více dětem,“ doplňuje.

Dříve pracovala jako učitelka hudebky a češtiny na základní škole a gymplu. Ze dne na den se ale rozhodla, že přijme nabídku a půjde se angažovat o pár ulic dál na centrum pro mládež. „Byl to nečekaně rychlý převrat pro mě, centrum i školy, kde jsem učila, bylo mi tam neskutečně dobře. Centrum je ale úplně jiná galaxie. Krásná, plná nejen služby, ale hlavně radosti a zajímavých lidí,“ popisuje své dojmy.

A jakým způsobem tvoří vztah s Bohem? „Asi je pravda, že z Jeho strany je ten vztah na maximální intenzitě a já Ho tak nějak dobíhám. Krok člověka je přece jenom o trochu kratší než ten Boží, který jde vždycky o kousek napřed. Možná díky tomu jdeme ale po té nejbezpečnější cestě, protože je vyšlapávána tím nejlepším znalcem terénu. Taky se někdy stane, že ty cesty moc nechápu, ale pak většinou zjistím, že jsem tu svou pomyslnou mapu držela třeba vzhůru nohama, a proto jsem v tu chvíli byla ztracená. V ten moment mívám pocit, že jsem někde uprostřed lesa, mávám tam mapou a přitom Pán Bůh poklidně sedí vedle v trávě a dává mi čas se najít. Nespěchá. A to mě fascinuje. Možná je to jedna z ‚věcí‘, které mi přijdou důležité i v mezilidských vztazích. Nespěchat. Čas je v dnešním světě drahá surovina, proto pro mě znamená hodně, když mi někdo chvilku toho svého pokladu věnuje,“ dodává.

foto: archiv Terez Mackové