Čekám u svatého Augustina a házím pohledy do všech stran, příležitostně i na oblohu. Doufám, že nezačne pršet. Konečně se totiž dvěma časově vytíženým lidem povedlo domluvit čas i místo setkání, a tak doufám, že na potřetí to již nic nepřekazí.

Slušivý klobouk, rychlá chůze, milý úsměv – to musí být on – Václav Šablatura. Václav pochází z Kopřivnice z věřící rodiny a má tři mladší sourozence. „Vychovaný jsem. Dobře.“ směje se, „Ale v Boha jsem si uvěřil spíše sám.“

Pracuje jako grafik. Každému se asi ihned vybaví práce vyžadující vysokou míru kreativity a hraní s barvami. Jak ale říká sám Václav, není grafik jako grafik. Kdo už někdy nakupoval v IKEI, jistě dobře zná přibalené jednoduché černobílé manuály na sestavení zakoupené věci. Právě černobílé perokresbě se Vašek věnuje už osm let a kreslí manuály pro auta. „Problém je, že mě to nebaví,“ připouští zklamaně. „Ani barevně to malovat nemůžu.“

Trochu zaražená tím, jak upřímně přiznává své zklamání z práce v posledních měsících, se snažím rychle přivést řeč na něco, co jej skutečně baví. A opět mi málem klesá brada údivem. „Baví mě hraní. Nehraju z not, prostě podle sluchu. Takže jsem klavírista, klávesák, kytarista, bubeník, basák, varhaník.“ Kromě toho všeho Vašek ještě zpívá v SBMce či dělá zvukaře tam, kde je to potřeba.

„Nejdříve jsem hrál na klavír, ale hraní z not mě strašně nebavilo. Moje paní učitelka byla také varhanicí a chtěla se vdát, což sem zjistil později, a tak mě dostala k varhanám. Už o Vánocích jsem hrál první koledu, maminka plakala. Pomalu jsem se do toho dostával a na moje biřmování hrála naposledy, pak už jsem to převzal já,“ s úsměvem vzpomíná a dodává: „Rodičům vděčím za hodně, ale za to, že jsem muzikantem, vděčím právě jí.“

I když Vašek hraje na spoustu nástrojů, varhany jsou srdcovka. Letos na Vánoce to bude už dvacet let, co je varhaníkem, avšak jak sám přiznává, 90 procent mší si jde odehrát pracovně. Když má ale chuť a čas, zavře se na několik hodin sám do kostela a tam volně improvizuje. Říkám tomu vysoce hlasitá forma tiché adorace. Je to pro mě modlitba – hraním se vykecávám, je to lepší, než kdybych Pánu Bohu říkal nějaká slova, raději to vložím do nějaké drsné harmonie.“

Vaškův pohled na Boha není vůbec jednoduchý a rozhodně ne stereotypní. Z jeho slov je jasné, že o něm od mala dost přemýšlel a ve své víře zdravě rostl. Jak sám říká, často se v Pánu Bohu vrtá a On mu pak kousek ze svého nevýslovného tajemství poodhalí. Boží vůli ve svém životě vnímá spíše jako inspiraci a intuici dělat něco dobrého, či jako světlo poukazující na to, jak spravit a vykřesat to nejlepší z toho, co se nepovedlo. Snad proto nevnímá svoji účast na CSM, na místě hlavy signáláckého stanu, jako nějaké Boží vedení, ale spíše jako vlastní rozhodnutí a praštěný nápad udělat něco dobrého.

„Po Krakově jsem si říkal, že už jsem starý, a že už nikam nepojedu. Už tehdy mi volali, že jsem překročil věkovou hranici. A tak jsem prohlásil, že pokud pojedu do Olomouce, tak chci od rána do večera sedět v signáláckého stanu, protože do Krakova si děcka dovezli gauč. Hned na to zareagoval ředitel Signálů, jestli to myslím vážně, a tak jsem se toho chytl – takže jedu vlastně z blbiny.“

V týmu jsou spolu s Vaškem ještě další čtyři dobré duše, které mají celý stan na starosti. Do Olomouce se těší, ale přetrvává hlavně v očekávání, co všechno setkání přinese. Už teď je však rád za spoustu nových lidí, které díky přípravám mohl poznat.Signálácký stan by podle něj měl být takový obývací pokoj, pohodové místo plné klidu, odpočinku, Wi-Fi a volné zásuvky k dobíjení mobilů. Samozřejmě se tam ale signály budou hlavně prezentovat a poskytnou informace o sobě. Bude možnost se nejen zaregistrovat, ale také autorizovat. „A když někdo přijde, dostane kyselou žížalku,“ dodává s úsměvem hlava stanu. Na co se ale Vašek nejvíce těší, jsou nové tváře, a to je jeden z důvodů, proč se rozhodl vzít své slovo vážně a místo programu se věnovat účastníkům.

„Nejsem tedy vzorovým uživatelem Signálů, ale líbí se mi, že je tam na rozdíl od Facebooku někdo, kdo se stará o to, aby měl obsah alespoň nějakou důstojnost a kvalitu. Ty články mají nějakou hodnotu a mohou druhého obohatit, není to jen plácání informací. Myslím, že právě tímto chtějí Signály oslovovat a podpořit nejen mladé věřící,“ vysvětluje Václav.

Návštěvníci stanu se mohou kromě kyselých žížalek těšit také na Vaškův vysněný oranžový gauč, vyhlášení ankety o nejlepší signalácký blog a oslavu desátých narozenin, kdy se Signály změnily v komunitní web.„Nechci říkat, ať mladí jedou na setkání kvůli společenství a zážitkům s Bohem. Ale každému účastníkovi bych přál, aby pocítil to, že je svobodný, a aby za svou svobodou viděl i zodpovědnost za sebe, za církev."

foto: archiv Vaška a fotografové Člověk a víra