Pokračování rozhovoru ze 3. čísla časopisu

Gábina je na prahu dospělosti, dokončuje střední školu a je dost cílevědomá. “Má pocit, že musí být ve všem dokonalá, nejen vzhledově, ale i v tom, co dokáže. Je závislá na hodnocení,” představuje svou postavu Alžběta Petrová, usměvavá členka režijního týmu a zároveň dramaturgyně letošních scének.

Jak se dokážeš s Gábinou ztotožnit?

To je zajímavý, protože letos jsme koncept režie vystavěli na autorském divadle. Měli jsme těch pět strachů - nebojte se lásky, nebojte se jít do celého světa … - a měli jsme si vybrat, který z nich je náš největší. Zvolila jsem si “nebojte se být sami sebou”.  Takže je mi to velmi blízké, a o to hůř se mi vlastně hraje. Nevíte, jak budou lidi reagovat na pravdu, která tam zazní. I když to oni nevědí, protože mě naštěstí neznají.

To nejspíš nechceš, abychom napsali do časopisu …

Ale asi je dobrý, aby zaznělo, že jde o autorské divadlo. Možná to lidi neví. Že herci vtělili své reálné strachy do postav, které představují. Všichni jsme si své texty napsali sami. Je ale důležité nehrát sám sebe, trochu to vyhrotit. Mám raději, když mi režisérka řekne, jak se má postava projevovat.

Takže vaše postavy jsou založené na vašem reálném strachu, ale musíte jej nadhodnotit.

Přesně. Není to ale jednodušší, protože člověk vyslovuje text, se kterým se může ztotožnit. Je to pravda. A teď čekáš, jak lidi tu pravdu vezmou, jestli pochopí, co tam řešíš za problém. Jestli se ti nebudou smát, co to tam předvádíš.

Chápou to diváci? Daří se to?

I když ty texty jsou náročné, hraničí až s literárními, tak diváci moc dobře ví, o čem se v nich mluví. Hlavně je skvělý, že promluvy a svědectví na scénky tematicky navazují. Tím se to vše ještě podpoří.

Jak jste přišli na autorské divadlo?

Samo téma setkání nabádá k tomu, že nepůjde o nic hrozně vtipného. Třeba Krakov byl hodně o groteskních situacích. Ale “nebojte se”, to má být svědectví. My chceme sdělit know-how, jak bojovat s různými strachy, a to se přece musí zakládat na vlastní zkušenosti, jinak bychom divákům lhali. To nechceme.

V Krakově jsi byla režisérka. Jaké to je, když najednou hraješ a tým vede někdo jiný?

Je to úžasný v tom, že konečně spím! Když jsem byla režisérka, tak jsem nespala, fakt to byla šílená tíha a odpovědnost. To, že jsem v jiné roli, si užívám. Jak dramaturga, tak herce. Je to pro mě potěšení.

Co se podle tebe na práci režijní skupinky letos povedlo?

Myslím si, že se nám dost podařilo vystavět naše setkání na společné modlitbě. Pravidelně jsme pořádali o režijních víkendech takzvaný “pochod smrti”, což je modlitba růžence v přírodě. I když nám to nepřemýšlelo, nebo jsme byli v tvořivém rauši, tak jsme vždycky šli v tu sobotu na růženec a spojili jsme to se mší svatou. Podařilo se nám udržet to gro, že svou práci děláme pro pána Boha. I díky našemu duchovnímu, Vláďovi Novákovi, který s režií věrně drží basu už třetí rok.

Proč zrovna pochod smrti?

Protože jsi unavená, po obědě, chceš si lehnout, ale nejdeš si lehnout! Místo toho umyješ nádobí, pak si vezmeš tenisky a jdeš totálně znavená a modlíš se, i když se ti nechce. Proto pochod smrti.

Co se vám naopak nepodařilo dotáhnout?

To je můj osobní názor, že jsme to neměli tolik připravené. Ale vůbec to nevadí. Vždy, když jsem se bavila s režisérkou Martou, intuitivně jsem věděla, že to bude dobrý. Spoléhali jsme se na zázraky, a ty se dějou! Protože generálky, to je někdy šílenost a zmatek, španělská vesnice. A v reálu to nakonec vypadá, že je všechno v pohodě a nacvičený. V hlavním přenosu to napoprvé klapne. Ale o to víc mě to baví, protože mám pocit, že je to opravdu požehnaný. Jinak si to neumím vysvětlit.

Tvůj manžel má na starosti scénografii...

Je to vážně dar, že se můžeme podílet na jedné věci. Ke scénografii musím říct, že se hrozně podařila a posunula. Mám pocit, že letos se na tom Dominik nejvíc vyřádil. Je to teda hodně náročné, protože na každou scénu je jiná podoba, nová vychytávka. Dosud to tak nebylo, snažili jsme se vše dělat co nejjednodušeji. V Krakově to byl minimalismus, tady máme hodně pohádkové prostředí. A celé naše divadlo mnohem víc stojí na scénografii, jeho koncept zakládáme na prostředí, kde se to odehrává, na atmosféře. Proto je každá scéna jiná.

Na závěr se vrátíme ke Gábině: jak bys poradila těm, kteří mají stejný strach jako tvoje postava?

V sobotu ještě řeknu v završení našeho divadla návod, který je trochu filosofický. Ve zkratce jde o to, že člověk by se měl vykašlat na to, co mu káže dnešní svět, nebo co vidí v zrcadle. Měl by v sobě zkusit hledat Boha. Být otevřený a vnímavý k druhým. Přijímat pochvaly a vnímat to, že ho má někdo rád. To, že tě má někdo rád znamená, že tě přijímá celou i s tvýma chybama. A to je dar, to je to nejcennější hodnocení.  

Alžběta pochází z Podblanicka, studovala divadelní dramaturgii v Opavě. Režijní tým vedla na setkáních v Třešti a Krakově. Od dubna je ženou hlavního scénografa CSM Dominika Tomáše Petra.