Pokračování rozhovoru ze 4. čísla časopisu:

Chtěl být učitelem arabštiny. Čtyři měsíce mu zbývaly do skončení studií na univerzitě, když se musel ze dne na den vystěhovat. Irák opustil i s rodinou kvůli útokům Islámského státu. “Bylo to pro nás těžké, protože jsme měli všechno, a najednou jsme to ztratili. Z Karakoše jsme museli utéct, protože byla válka, bombardovalo se, lidé umírali. Dostali jsme se na sever do Erbilu. Spali jsme ve stanech, čtyři dny jsem přespával v autě. Potom jsme asi rok žili v karavanu. Pocítil jsem, jak žijí chudí lidé. To je můj příběh,” řekl Morees Gagy na jedné z dopoledních přednášek. Dotazy jsme mu museli překládat do slovenštiny (kterou se zvládl skvěle naučit za jeden rok). Češtině přece jen tolik nerozumí.

Jak dlouho trvalo, než jsi začal vést běžný život?

Asi rok. Než jsem uměl trochu slovensky a poznal jsem slovenské kamarády. Chodíme na pivo, na kávu. Naše rodina měla štěstí, do Košic jsme přiletěli. Spousta jiných do Evropy pluje přes moře, jdou pěšky … Ale neměli jsme občanské průkazy, tak jsme museli do tábora v Humenném.

Jak to tam vypadá?

Tábor pro utečence, to je jako vězení. Nemůžete nic dělat, nedostanete se ven. Tam jsme byli tři měsíce. Jakmile jsme dostali občanský průkaz, odešli jsme do Nitry, kde jsme začali normálně žít. Dohromady nás, iráckých křesťanů, přiletělo 150. Ale ne všichni na Slovensku zůstali, někteří se kvůli problémům vrátili zpět do Iráku. Podobně je na tom můj kamarád, který přišel do Česka, ale už je zase zpátky v naší zemi.

Ty jsi na Slovensku spokojený?

Jsem. Ale starší lidé nechtějí žít v zahraničí, raději by byli v Iráku. Například můj otec. 

Jsi v kontaktu s kamarády a příbuznými, kteří zůstali? Jaká je situace ve tvém rodném městě?

Přátele mám v Německu, Austrálii, všude. Někteří zůstali v Iráku. Píšeme si přes Messenger. Naše země už je svobodná, ISIS tam není. Ale situace není stabilní. Například moje město je zničené, nemá elektřinu ani vodu. I přesto se tam lidé vrací. Jenže potřebují čas na to, aby jej reke …  rekonstru ….  těžké slovo.

Plánujete se s rodinou vrátit, až se situace ustálí?

Teď ne. Zatím chceme žít na Slovensku. Podívat bychom se tam jeli, ale nemůžeme - nemáme slovenský pas.

 

Stačilo, když pracoval otec

Liší se nějak způsob života tady od toho v Iráku?

V Iráku stačilo, když pracoval jenom otec a žili jsme si výborně. Kdybyste u nás doma pracovali dva, tři z rodiny, tak jste milionáři. Otec už se naučil trochu slovensky, úroveň asi A2. Je starší, nemůže mluvit jako já. Pracuje v Nitře v restauraci, u nás byl taxikář. Já jsem studoval na univerzitě, večer jsme chodili s kamarády ven. Teď učím Slováky arabštinu v jazykové škole. Je to pro ně těžké, musí zvládnout jinou abecedu a gramatiku. Přijali mě na Univerzitu Komenského v Bratislavě, budu studovat překladatelství slovenštiny a arabštiny, možná si přidám angličtinu. Bratr je vystudovaný zdravotník, ale tady mu to nechtějí uznat. Slovenské úřady po něm vyžadují známky, které nemá jak získat - jeho univerzita je zničená. Tak musí pracovat v autofirmě.

Jak vnímáš muslimy?

Jsem křesťan, mám to napsané v průkazu. V Iráku jsme menšina, nemáme taková práva. Někde to ani nemůžeš říct, protože by tě zabili. V mém městě bylo 99 procent křesťanů, takže jsme žili normálně. Když přišel ISIS, chtěl jsem vědět, proč dělají to, co dělají, dokonce jsem začal studovat, co je v Koránu. Nevím. Když přišli, dali nám tři možnosti. Mohli jsme konvertovat k islámu, nebo odvádět daně. Vlastně to nebyly daně, protože je museli platit jen křesťané, a i ti, kteří zůstali a platili, měli problémy. Třetí možnost byla, když nejsi muslim a nezaplatíš, tak tě zabijeme. Dost lidí zemřelo.

Jak vypadá mše svatá v Iráku?

My mluvíme aramejsky, já nejsem Arab. Většinou tedy byla mše v aramejštině, někdy v arabštině. Jinak je to normální bohoslužba. Nevidím rozdíl. Teď jsem ale začal číst Bibli v arabštině a ve slovenštině, a tam se někdy významy liší.

Pro co žiju

Jak se stalo, že jsi začal pracovat s chudými?

My Iráčané jsme na sebe pyšní. Nepracujeme, máme peníze, prodáváme ropu, žijeme jako králové. Nevím proč, možná proto, že nás ve škole učí, že jsme lepší než ostatní. Když jsem se setkal s chudým, říkal jsem si, to není můj problém. Proč nepracuje? Ale potom jsem si vyzkoušel podobný život, začal jsem přemýšlet jinak. Proč nepomáhám, když jsem křesťan? Pro co žiju? Co za mnou zůstane, až umřu? Chodil jsem sice do kostela, ale nečetl jsem Bibli. Až později jsem hledal, co je uvnitř, proč jsem křesťan. Na Slovensku jsem začal pracovat v komunitě Sant’ Egidio. Chodíme za bezdomovci, přineseme jim jídlo, mluvíme s nimi o jejich problémech. Ptáme se, čím jim můžeme pomoct.

Slovensko jste si vybrali, nebo vám bylo přiděleno?

Neměli jsme jinou možnost. Když jsme to zjistili, nevěděli jsme, co je Slovensko. Možná jsme znali Československo. Začal jsem hledat na internetu a nenašel jsem nic (smích a potlesk v publiku). Ale věděl jsem, že je to v Evropě a že je tam mír.