S vedoucím Stavařů o tom, jak se žije na Vesmíru a jak stavět vztah s Bohem

 

V dětství stavitel bunkrů po vzoru pravěkých lidí a starých Slovanů, projektant slepičích kurníků a králičáren, později dřevorubec a v současnosti student oboru dřevostavby. Zdá se, že lepšího vedoucího si tým Stavařů na Celostátním setkání mládeže v Olomouci nemohl přát. Za Vojtu Zadinu mluví spíš jeho (stavitelské) činy. “Prostě něco vymysli a já to podepíšu,” snažil se napřed rozhovoru vyhnout. Nakonec se ale o svůj příběh podělil.


Dává mi těžký otázky, prý jestli jsem sledoval Bořka Stavitele!” naoko si stěžuje hlavní Stavař letošního CSM kolemjdoucím, nad dotazem se však poctivě zamyslí. “Jasně, v Bořkovi je takový to motivační, “Dokážem to postavit? Dokážem!”. My v týmu máme ale jiný heslo, říkáme, že to půjde pěkně,” vzpomíná Vojta na minulé léto, kdy měl v Krakově na starosti skupinu techniků. Za to, že v Olomouci bude mít pro změnu stavaře, je rád. “Taky to určitě půjde pěkně, budeme dělat podium, nějaký stany, co bude potřeba.”

Inspirace dějepisem

Stavbám se věnuje od dětství. S kostkami a legem jsme si asi hráli všichni, Vojta má ale mnohem větší zkušenosti. “S dědou jsme postavili všechno možný včetně kurníku a králíkárny,” usmívá se. Jako malí prý stavěli domečky všude možně, taky venku, ze dřeva. Střechy pokrývali rákosem, inspirovali se v učebnicích dějepisu. Třeba u starých Slovanů,  hlavně však pravěkem. “Mamuty jsme sice nelovili, ale zkoušeli jsme klást různý pasti. Nikdy jsme nic nechytili,” vzpomíná na své začátky ve stavebnictví.

Ke stavařině se dostal nakonec také na Diecézním centru života mládeže Vesmír, kde strávil necelé dva roky. “Nelituju, byl to požehnaný čas. Napřed jsem tam stavět nemohl, zato jsem se sžil se svojí druhou láskou, a tou je úklid. Spíš teda nutný zlo, než láska,” říká s nadsázkou. “Raději mám, když po těch stavbách uklidí někdo jinej, proto se těšíme, že na Celostátním setkání mládeže budeme spolupracovat se skupinkou Úklid,” směje se. Na Vesmíru měl na starosti taky liturgii: “V kostele svatýho Matouše to bylo velice specifický, protože na tom není úplně dobře, chybí tam podlaha. Když jsem působil v týmu, tak se tam začalo něco dít. Dělalo se třeba nový schodiště."

Jak daleko je Vesmír

Cesta na Vesmír Vojtovi trvala tři týdny. “Ukončil jsem vysokou školu v Praze s tím, že už nikdy nechci studovat, což se posléze ukázalo jako trošku naivní. Potom jsem několik měsíců kácel v lese,” vypráví o dalších chvílích, které nevěnoval stavbám. “Na Vesmíru se mě Tomáš Hoffman zeptal, jestli bych nechtěl jít do týmu. Řekl jsem mu, že vůbec, ani náhodou,” popisuje Vojta, jak se stal týmákem. “Další týden jsem přijel a zeptal se ho, jestli nabídka stále platí,” usmívá se. “A když jsem na Vesmír dorazil o týden později, tak jsem slíbil, že do toho jdu. Až potom jsem to řekl rodičům,” doplňuje Vojta s tím, že doma to prý čekali. “Dělal jsem ten rok animátory a chystal diecézko, takže jsem na Vesmír jezdil hodně,” vysvětluje.

A jak se podle Vojty staví vztah s Bohem? “Je perfektní, když člověk dostane nějaký základy - mně je předali rodiče, za to jsem strašně rád. Potom to chce nosnou konstrukci, třeba to, že člověk každej týden chodí v neděli do kostela, taky je třeba to celý zastřešit …” nabízí přirovnání ze svého oboru. Důležité je pro něj ale hlavně společenství věřících, a to, jak doufá, zažije také letos v Olomouci.